Zemědělství v tradičních společnostech bylo základním způsobem obživy obyvatelstva. Rolníci se drželi tradičních a předchozími generacemi osvědčených pěstebních a výrobních postupů i magických rituálů, které měly zaručit úrodu. Používal se trojhonný systém hospodaření a velmi jednoduché nástroje, z nichž tím základním bylo oradlo, které sloužilo k obdělávání půdy. Existovalo několik typů, jež se používaly v různých regionech podle místních půdních podmínek. V jižních Čechách se používalo tzv. českomoravské rádlo, plužice a nákolesník. Všechna tato oradla půdu rozrývala, ovšem na rozdíl od dokonalejšího pluhu, jehož vrcholnou formou je ruchadlo, kypřenou půdu neobracela. Orbou se půda provzdušňovala a připravovala na hnojení a následné setí. Jelikož se v této době ještě nepoužívala umělá hnojiva, sloužila k tomuto účelu výhradně chlévská mrva z vlastního chléva. Od síly hnojení se odvíjela i velikost úrody.

Sklizeň obilí probíhala také ručně. Nejprve srpy, jimiž muži žnuli zlaté klasy, a ženy je vázaly do snopů, které pak nechávaly nějakou dobu doschnout na poli. I když byla sklizeň pomocí srpů náročná, umožňovala snadné vyhnutí se plevelu, proto je v některých regionech nevytěsnily ani efektivnějšími obilní kosy, které se začaly při sklizni používat v 18. století. Obilné snopy se z polí svážely do stodol, kde čekaly na konec zemědělských prací, po nichž přicházel na řadu zdlouhavý výmlat obilí.  Do poloviny 19. století se obilí mlátilo cepy. Vymlácené obilí se až do 18. století skladovalo v tzv. obilních jamách. S rozvojem zemědělských postupů a nástrojů byly zvyšovány výnosy a s obilím se začalo obchodovat. Potom začali sedláci více hledět na kvalitu uskladnění a stavěli pro tento účel samostatné prostorné sýpky.